Namátkou z tisku

 

------------------------------------------------------------------------------------------

 

Rakovnický deník (1999)

 

     Končilo léto a já se rozjela na branovský přívoz, vyzpovídat převozníka Zdeňka Veselého. Silničku dolů k Nezabudicům jako vždy  "šněruji" - prostě nemůžu jinak - a pokaždé se "kochám" jako doktor ve filmu Vesničko má středisková, ztělesněný panem Hrušínským. Přemýšlím si nad otázkami, které převozníkovi položím, slunce pálí ostošest, pole a louky pořád ještě voní, už vidím řeku, sakra, mít tak tu sílu, hned bych to převozničení na nějakej čas zkusila, to přece musí bejt paráda...  Odpíchnout, pokecat s lidma, jet si po Berounce, dostat nějakej ten měďák, pak si sednout pod akát...

     "Můžu vám říct, že někdy toho mám plný zuby. Přes léto je dost fofr, třeba čtyřicet jízd denně, jízdné dobrovolné a některý lidi jsou fakt strašný..."

     Jsme v chalupě, která kdysi patřila i s převoznickou živností Karlu Proškovi. Zdravím se s Luďkem Proškem (velká náhoda ve shodě jmen) a povídáme si dál. "Lidi jsou hrozný čuňata. Ten binec po vodácích..." Voda na kafe začíná vřít a na protějším břehu se rozezní kovové bušení. Pomalu ze mě to nadšení z převážení začíná opadávat. Prohlížím si zatím fotky Luďka Proška  - někdo je znáte z Rozvědčíka, někdo z Pamětní síně Oty Pavla v Luhu, na jejímž vytvoření se  Luďa Prošek z Mostu také velkou měrou podílel.

     "Oni si třeba vůbec neuvědomujou, jak je u vody ticho a jak je tu všechno krásně z břehu na břeh slyšet. To takhle z bouráku vyleze chlap a huláká - děti, podívejte se, támhle v tom domě se narodil ten spisovatel, co napsal Švejka... No, co byste tomu řekla? A já ho mám pak převážet! Pražáka... Uřvanýho... 

     A já jsem si myslela, jakej to bude poetickej článek, vo řece, vo převážení - svěřuju se při cestě zpátky přes Berounku (tentokrát si bidlo vzal Prošek)...  "No, jak jsem vám říkal, přijeďte v říjnu na náš sraz. Copak já, na mně není nic zajímavýho, ale tady budou lidi, který maj´ na převážení koncesi, přijeďte... tady mi zase vysypali ňáký zrní, zas abych to uklízel..." Pan Veselý prohlíží dno pramice a já si s Luďkem Proškem vyměňuji všeříkající pohled. Díky za svezení a ahoj v říjnu.

 

 

     O tom, že si v sobotu 2. října dali na branovském přívoze sraz převozníci z různých koutů Čech,  jsme již naše čtenáře informovali. Informovali. Letmo. Pojďme ale nahlédnout do Proškovic chalupy,  kde se všichni sesedli, povídali si, prohlíželi fotky, stěžovali si na vandalství, na současné poměry, na "své" starosty a vyprávěli o svém koníčku či práci.

     S nápadem pořádat tyhle srazy  - a vlastně vůbec se poznat -  přišla paní Věra Kadlecová, jíž můžete požádat o přívoz také na Berounce, ale mezi Roztoky (u Prahy) a Klecánkami, jednoduše u Kazína.  Věrku jsem požádala o pár slov o jejím přívoze, to jen tak pro srovnání s tím naším branovským.

     " Já převážím už dvanáct let, ne ale s bidlem, ale lodí na elektrický pohon. Ta je tak pro osmnáct lidí. Tam u nás už vědí, že jezdím vždycky v půl a v celou, máme tam zvon, zacinkám a odjíždím. Řeknu ti, že tady toho Zdenka obdivuju, že jede, kdykoli si na něj zazvoněj´, to musí bejt dost náročný, vem si jenom, kyž si třeba dá něco na vařič nebo chce jít na záchod... Jinde si třeba vymyslej´ jízdní řád podle spojů, vlaků nebo autobusů, ale tady se jezdí od rána snad do sedmi večer. A stejně to tady máte krásný, ty skály a lesy..." Dávám samozřejmě Věrce zapravdu a ona pokračuje: "Navíc si vem, že na týhle loďce s bidlem se musí vyvinout určitá síla, třeba proti větru... Takhle jezdí i támhle Věrka a Vláďa Mates na Sázavě..."

     Paní Věra Hoffelnerová s manželem Josefem zastupují přívoz v Choceradech na Sázavě ještě spolu Vláďou ("Mates je příjmení?"  ptám se. "Kdepák, jmenuje se Matoušek, ale tady si stejně asi většina myslí, že Mates," směje se Věra, "to jsi mi připomněla - tuhle jsem se ptala tam u nás jednoho kluka, proč mu všichni pořád  říkají Rukavička, a on prej - no protože se tak jmenuju...)

 

     S převozníky si také přišli popovídat pánové Štiller a Šípek z "vedení" obce Branova. Nevím, jestli u nás nebo i jinde dělají starostové pro přívoz všechno, co by měli, to vážně nemůžu posoudit,  když se ale hosté Zdeňka Veselého rozpovídali, shodovali se, že právě ten jejich starosta používá větu: "Copak mám na starosti jenom přívoz?" A začnou prý vyjmenovávat  cestu, hrad, hotel atakdále...

     "Nám starosta slíbil, že tu cestu udělá do příští sezony," přidává se paní Jindřiška Preková, která tu spolu s manželem Václavem zastupuje  přívoz v Nové Živohošti na Vltavě. Velká motorová loď a její majitelé vám kromě přívozu mezi oběma částmi bývalé obce nabízí vyhlídkové projížďky po přehradním jezeře. "Na Kamýku se bude dávat novej most, tak musely i jachty z vody," vypráví dál o svém  přívoze Prekovi, "no, a to, že tam máme vodníka, asi víte." (Mají, viděla jsem fotku.) "Půjdu brzo do důchodu, tak už se těším na léto", dozvěděla jsem se ještě od paní Prekové (povoláním učitelky). Kdo by se netěšil, mít u chalupy dvaapadesát kilometrů dlouhej bazén, že?

     Ono vlastně díky prázdninám jsou mezi převozníky hodně učitelé a učitelky. Tak se zase vracím na přívoz v Luhu, kde tu společně se Zdeňkem Veselým letos převáželi ještě Antonín Hrubeš z Lišan, Libuše Vosátková z Nového Strašecí a Miroslav Truxa z Pavlíkova. Učitel matematiky Mirek Truxa převážel i tuto sobotu,  kdy asi turisté a návštěvníci kraje pod Branovem kroutily hlavama, kolik že to vlastně v Luhu funguje převozníků.  "... Když zrovna nepřevážím, třeba tu hodiny sedím a říkám si, co jsem všechno mohl udělat - ale kdepak, člověk taky přece jen potřebuje vypnout a tady se skvěle duševně odpočívá..."  (A já jsem se až teď tady, na srazu převozníků,  dozvěděla, že učitel matematiky může být také úplně normální člověk.)

      "Máš to tady ale stejně pěkný, Zdeňku", slyším tu dnes už poněkolikáté, tentokrát z úst Vladimíra Brabce, převozníka ze Žampachu na Sázavě. "Taky se u vás tak strašně krade?" Na tuhle otázku jako kdyby všichni čekali ... no ježiš... a jak jsou vynalézaví....Hugovi prej vycucali benzín z trabanta... no to mě taky...  " Nějaká parta na voru a hned mi zmizelo bidlo", přidává se Zdeněk Veselý, "prej si ho mám hlídat," dodává už tišeji  a letmo mrkne po starostovi.

 

     Sobotní den na přívoze zvolna ubíhá, panuje tu příjemná atmosféra, říjnové slunce se opravdu snaží... Snažil se hlavně branovský převozník pan Veselý a všichni, co mu pomohli, protože co se pohoštění týče, jsou tu všichni spokojeni. Od starosty Štillera s díky přijímají pozvání "nahoru" a ubytování, ještě před tím se však chtějí podívat na Rozvědčík.  Za celý den jsem tu neslyšela žádné nářky, na celé té partě je znát, že dnes už převozník nežádá o radu děda Vševěda... (bylo by mu to stejně prd platné)   

     V létě tu byl fofr, teď se převáží už jen o víkendech. Ptám se ještě pana Veselého do kdy?  "Do Dušiček, respektive do víkendu před Dušičkami, někdo z Branova třeba ještě chodí na hrob v Nezabudicích. No,  a pak už je stejně zima."

      Jen nerada opouštím  "lidi  vod vody" a už vůbec se mi nechce od Berounky zpátky do města. Ještě se ohlížím...Jediný přívoz na našem okrese, co vydržel, a doufám, že ještě hodně dlouho vydrží.  Už aby byly zase Velikonoce...

     Odjíždím a hodně z dálky mi ještě  v uších zní: ....Oni by  chtěli, abychom snad ještě převáželi auta ...  ... Jó, ty z Vranýho se ozvali, omlouvali se... měj se a  pošli ty fotky, dík ...  A ukradli mi bidlo...

 

(říjen 1999)

 

------------------------------------------------------------------------------------------

 

Rakovnický deník (2009)

 

Chlum u Podmokel slavil 630 let od svého založení

 

      Jsou naši - nejsou naši? Zajímají vůbec takové oslavy Chlumu Rakovničany? Ale jistěže jsou naši, a beru do ruky tužku... Vždyť hned při slavnostním zahájení v úvodním projevu pan starosta Jiří Rys zmínil překrásný výhled z  „jejich“ vyhlídky, kterou najdeme v nejstarší přírodní rezervaci okresu Rokycany, a to právě výhled do kraje Rokycanského, Plzeň sever i našeho - Rakovnického.

      Tak tedy někteří Rakovničtí zajíždějí do Chlumu nad Berounkou na svá letní sídla, či jen tak, za přáteli, přírodou, a také vědí, že o uplynulé sobotě Chlumští oslavovali.  630 let od první písemné zmínky o obci, 140 let postavení kaple sv. Ludmily a 100 let od vybudování obecné školy.    

     Někoho mohla na oslavy přilákat neobvyklá hudba, Big Band ZUŠ Rokycany a The Big Band Trumpets Praha, někoho koňská stříkačka SDH Studená, jiní obdivovali jízdu na kolech našich prapradědečků, ale všichni se přišli především pobavit s přáteli, či zavzpomínat na časy minulé, ale i hodně dávné.

      Kdopa je tuto? A kdopa je tuto? – zněla vedle nás plzenština při procházení výstavou  Chlum včera a dnes, za kterou patří organizátorům jistě jeden z díků největších. Návštěvníkům, především pamětníkům a potomkům těch, jež se na ně dívali z fotografií z počátku dvacátého století, se na tváři střídal úsměv i dojetí, a což teprve zalistovat si takhle  letitými kronikami a pamětními knihami...

      Co ale jistě láká do malebné vesničky Chlum nejen v době oslav, je především její úpravnost a vstřícní lidé. Zájem o obec pánů – starosty Jiřího Rysa a místostarosty Františka Jansy je tu totiž znát na každém kroku.  Nezbývá ji tedy než doporučit coby tip na výlet -  kaplička, roubené chalupy, špejchar z roku 1825 či Clumská stráň určitě za shlédnutí stojí.

 

------------------------------------------------------------------------------------------

 

Rakovnický deník (2009)

 

------------------------------------------------------------------------------------------

 

Rakovnický deník (2010)

 

Za Františkem Krobem

 

        Nebyl to jenom obyčejný pohřeb.

„Člověče, kdý já ho viděl, loni?“ „No já, je to pár měsíců, no jo, musíme tam všichni.“ „A utiká to, řeknu ti. Ale tebe už jsem dlouho neviděl.“ „To musí až jeden z nás umřít, abysme  se sešli, to je smutný...“ 

       Není  to jenom obyčejný pohřeb. Je to pohřeb čéesáďáka. Čéesáďáka každym coulem. Franty Kroba přece. Kamarádů a přátel už je před obřadní síní nezvykle plno a stále přicházejí další. „Čoveče, sem rád, že tě vidim.“ Tak co Péťo...“ „Nazdar Jirko...“ „Karle, tebe už jsem taky neviděl... Ty eště žiješ?“

      Otočím se za sebe k uchystané rakvi.

  

      „Kde je zas ten Franta?“ „Šel pro něco k mechanikům“.

     „Je to špatný, je to špatný...“  - pronese pan Krob svou oblíbenou vsuvku, když se dveře za náměstkem prudce zavřou. „Je to špatný je to špatný“ – už mi oči zvedne přes místnost dispečerů k postavě k protějšímu stolu. Pan Krob má potutelný úsměv, očička mu hrajou, směje se vlastně celým obličejem, aniž by to kdo slyšel. Všimla jsem si už, že i kdyby tu všichni skákali vzteky bez sebe, Frantovi se úsměv z těch modrých očiček nikdy nevytratí. Zaplaťpámbů.   

       „Víš, že sedíš za stolem po dědkovi? No jo, starej Švejkovskej, jakpak se má, hrabě Čáno? Holka, jen kdyby mě slyšel, viď, už by řval – Ten háček si strč do preléé...“

Smějeme se, náměstek nenáměstek. Až pak se pan Krob odebere k dalšímu jednání, „nahoru“.

      

        „Franta byl dobrej chlap, nikoho by nepodrazil,“  zazní mi za hlavou v davu všech přátel, co se přišli naposledy rozloučit.  A že to je v kolektivu hodně důležité. A v kolektivu tak zodpovědného povolání, jakým je řidič autobusu, dvojnásob. Franta Krob byl hlavně pohodář, za každých okolností. A to v „garážích“ vyžadovala nejedna situace, někdy i každodenní. 

       

        Aparát na stole kancelářský holky se rozdrnčí dnes už asi posedmé. Tohle je ale zatím úplně neznámé. Šofér, doběhl někam k telefonu  a  jeho logicky mírně třesoucí se hlas,  ale stále s nutně zachovanou chladnou hlavou, oznámí: „Mám smrťák. Řekněte, prosím vás,  Frantovi, že...“  Dvěma kroky je pan Krob u sluchátka, naprosto rozvážně udělí rady a  - „Kdyby mě někdo hledal, tak …“  Já už vím. „Spolehněte se.“ Prostě jde vše zařídit a můžete být klidní,  že nejlíp. V kanceláři s panem Krobem – jsem klidná vždycky. 

       „Tak hele, co letos těm ženskejm k MDŽ?“ „Déj nám pokoj se ženskejma, mně to stačí doma...“ Ale Franta, kdepak. Neúnavně. Sehnat, zařídit, obvolat,  a už sedá se Zdendou Gregorem do volhy a – tu malované hrnečky, jindy krásné ručníky, příště kameninové poháry. A setkání důchodců, – „Holky,  přijďte, poslechnete si Větrovcovou, Pastorovou, Brabcku, Emíla Dlouhejch, to něco uslyšíte...“

        „Se tě na to vy…., jel sem to Bulharsko, přijel sem v noci, taky se chci vychrápat“ – slyšíme ze sluchátka, které kolega odtahuje od ucha dál a dál a prosebně upírá pohled přes stůl. Pan Krob si nechává svůj úsměv, otře ruce od svačiny a natáhne se po telefonu. „To sou kšefty furt, tohleto,“ nechá se ještě slyšet udyndanej zájezďák. „Já tě řeknu, to sou... „dodá pan Krob už jenom nám přítomným, viditelně spokojen svým diplomatickým uměním, a znovu se zakousne do načaté svačiny.

      „Jo jo, mráz kopřivu nespálí, “ usrkne si zase jindy pan Krob horkého kafe, malými prsty  bubnuje do stolu rytmus jakési melodie. „Je to špatný,  je to špatný,“ dodá ještě s pohledem na teploměr za oknem, který nevěstí nic dobrého.

„To mám tak rád, já se tě divim, Franto, takovýhle fóry...“ Šéf osobní přepravy se zvedne, odchází. „Já přece vůbec nemyslel Ládu, no je to možný, já myslel Kopřivu vod silničářů. A todle, holky, zvykejte si, tohle je tu každej rok, jak napadne sníh, tadle debata mezi Kopřivama.“  Pan Krob se pořád potutelně usmívá,  bubnovat si nepřestávaje, však melodii přece jen možná trochu nahradí nervozita. Je půl osmé ráno, šoférů se vrací poskrovnu a jen se množí hlášky z různých míst, kdeže to lidi stále ještě stojí a mrznou, a kdeže to zamrznul další a další autobus. Večerníček visí ve Václavech, vo Edovi nevíme, Kafáč už vodjel luxem, volej Míru – tak toho si volej sám, je po Německu – dobrý, tak Konopáska, jé to je jahodový, to je bramboračka..., Cajda dojel, takže u řeky dobrý, jo, hele, Srbák, ani si nesedej, pojedeš za Pepika, posbíráš to... 

        A pak jsou taky situace, kdy je pátá hodina ranní, nikde ani noha a problémy se sypou... Pan Krob jednoduše popadne brašnu, strojek, vytáhne z garáží nějakou tu „past“ a jede se.

„Kde je zas ten Franta?“

„Jel Kůzovou...“

„A co se děje, proč to nejel ten...“

Ale to už hledaný  šofér v montérkách černýma rukama lomí nad hlavou – „Ruplo mi v zadku“. 

Tak. Zkousnout rty, a až se pan Krob vrátí, musíme mu to vyprávět. Tyhle dvojsmyslné větičky jsou v naší kanceláři také na denním pořádku. A ještě když je tu i Franta Bařtipán a Ota Pešek, cimerka se smíchy třese v základech.

„Sakra, kde je zas ten Franta...“    

        Díváme se po sobě, kývneme na pozdrav. Pohřeb Čéesáďáka. Franty Kroba. Není to jenom obyčejný pohřeb. Je tu celá rodina. S jeho nejbližšími i celá velká čéesáďácká rodina, která zažila spoustu legrace a spoustu vyhrocených situací. To kvůli Frantovi přišli. To díky Frantovi se zase sešli. A kde je zas ten Franta, sakra... Všechno už s úsměvem zařídil, všechno zvládnul s klidem, který mu tu mnozí tolik záviděli, tak se odebral k dalšímu jednání, „nahoru“.

       Kolikrát šoféroval ozdobený autobus se svatbou...  Ale tenhle autobus, ten je dnes na dlouhou cestu vyzdobený pro pana Františka Kroba. A není v něm sám. Jedou jím všichni.

Všichni si mají co říci, tady i za jízdy mluviti s řidičem jest dovoleno  - Nazdár, pane Sedlák, táta a syn Faltinové, Láda Kopřiva i Ota Pešek, Večerní Praha, Karel Šnejdar, Fanda Kresl, Jirka Lédl, Venca Razím, Martin Šíma i ten Rudolf Svejkovský a mnoho  dalších, protože...   Tenhle autobus totiž, ten, bohužel, nemá omezený počet míst k sedění, ani počet míst k stání...

 

 

------------------------------------------------------------------------------------------

 

Rakovnický deník (2012)

 

------------------------------------------------------------------------------------------

 

Radnice (září 2012)

 

Světoznámá stavebnice s kotvou a - Rakovník

 

        Keramický průmysl se k našemu městu váže opravdu od nepaměti. „Když dlaždičky, tak z Rakovníka“, říkávalo se. Hliněné cvrnkací kuličky? Z Rakovníka. Obkladačky, kachle, výbavy řeznických krámů - z Rakovníka. Kamna, krby, šamotové cihly, tvárnice - z Rakovníka.

       Dodnes zdobí naše obklady a dlažby nejeden dům i sál. Dodnes se rok co rok na Husově náměstí pořádá soutěž O Zlatou kuličku. Dodnes možná někdo otevírá kachlová kamna dvířky, jež uvnitř skrývají malou židovskou hvězdu...

       A právě ona hvězdička jest příčinou neuvěřitelných útrap jedné podnikavé a skvěle prosperující rodiny - rodiny pana Artura Broka. Židovský původ způsobil, že musel, jak sám píše „z obav před rasovou persekucí“,  opustit v Čechách  svoje závody, obchody i domov. S manželkou Florou, dcerou Vilemínou a jejím manželem  vstoupil na loď plující do Ameriky, aby životy uchránili před zvěrstvy druhé světové války. Syn Robert zůstal. Věřil, že válka brzy přejde, chtěl pokračovat ve firmě, především v pražském obchodě.  Rakovnická Keramka však byla gestapem zabavena jako nepřátelský majetek, prohlášena za majetek německé říše a mladý Robert si musel na kabát přišít žlutou hvězdu. Prošel několika koncentračními tábory včetně Osvětimi a Plaszowa. Jako dělník v kamenolomu (vážící pětačtyřicet kilogramů) byl odvezen do Brněnce a je jedním ze stovek Židů zachráněných Oskarem Schindlerem.   

      Po válce byla sice Keramka Arturu Brokovi vrácena, ale o co méně se na panu továrníkovi podepsali Němci, o to více se podepsali samotní Češi. Stejně tak na synovi Robertovi - buržoazní původ dovolil pouze kopat příkopy či práci nočního hlídače. Mohl si ale pronajmout pokoj v bývalém vlastním (!) domě své rodiny v Praze. Ani restituce nedopadla pro rodinu Brokovu dobře, stejně jako pro mnohé jiné.

      Po znárodnění už všichni znají Rakovnické keramické závody, I, II a III. Továrnička Keram jako by nikdy neexistovala. Bylo neprávem zapomenuto Brokovo jméno a byla zapomenuta i jedna významná skutečnost. V oddělení hračkářském se vyráběly cvrnkací hliněné kuličky. Vnuk Artura Broka vzpomíná: „Doma jsem ještě před lety zaslechl,  že výrobu dětských kuliček dědeček zavedl v době hospodářského poklesu začátkem třicátých let, kdy byl výpadek poptávky po dlaždičkách. Kuličky se staly velmi oblíbenou hračkou“. Ano, ovšem v tomto oddělení se vyráběl ještě další produkt, a to - Originální Richtrova stavebnice s kotvou, Originální Richtrova dřevěná stavebnice Universal a Originál Richtrovy hlavolamy. Tedy stavebnice známá již v polovině devatenáctého století a kterou ani dnes, po stopadesáti letech, kvůli její vysoké ceně zřejmě dítěti nekoupíte.

      Jsem ráda, že svou dlouholetou sběratelskou činností, badatelským výzkumem a zahraniční korespondencí mohu čtenářům Radnice nabídnout fakt, že světoznámá Richtrova stavebnice s kotvou se vyráběla v závodě Keram v Rakovníku.    

      Pan Artur Brok měl licenci a chuť do práce. Všemi nepříznivými okolnostmi, utrpením a lidskými nesmyslnostmi však byla tato zajímavost v našem městě naprosto zazděna a vymřením zaměstnanců Keračky třicátých let úplně zapomenuta.

 

 

------------------------------------------------------------------------------------------

 

Rakovnický deník (2015)

 

Koupila jsem si ponožky

 

       Ač se to může zdát divné, odhodlávala jsem se delší dobu. I nové ponožky jsou totiž pro mě, jako pro člověka vážícího si od dětství každé koruny, menší svátek.

      „Co to bude?“ „Prosím vás, ponožky, bavlněné, osmatřicítky, dvoje.“ Prodavačka vyhodí na pult opravdu jen dvoje. Černé a dědovsky šedé. Další bych ostatně z toho chuchvalce ze šuplete za ní nejspíš ani nechtěla, každopádně jsem jako „holka“ měla trochu jinou představu. Budiž. „Osmdesát čtyři korun“ mi instinktivně povytáhne obočí, však mamina vedle mě procedí - kde to žiješ, člověče…

     Doma si přečtu cedulku, hm, Varnsdorf, tak to by snad mohla být záruka. Ovšem po bližším ohledání by myslím protáhla držtičku i Madam Elité. Z černých odmetu drobná smítka a zakroutím hlavou nad rádoby sešitím páru k sobě. Křivě, zacumlaně, zbytečně. U jedné (jen jedné!) je zauzlovaný cucek nití přímo na špičce, aha, pro rychlejší „díru“ a další a další koupi. No, se mnou, holenkové, ale příště rozhodně nepočítejte, lem už teď vypadá na rozpadnutí, a nepravidelné rozestoupené řádky a jakési zapošívací „jelito“ tři cenťáky pod okrajem svědčí o zboží více než kazovém.   

     Já blbec. Proč jsem si je pořádně neprohlídla už v krámu! Ano, „krámu“, na obchod si to tady totiž jen hraje. No, protože si pořád naivně myslíš, že se tato doba ještě změní, že se lidé vzpamatují, že jim dojde, že takhle je vše špatně, že se vrátí kapitalismus první republiky, protože to jsme přece po revoluci chtěli, ne?

      Při kolikátém už máchání a mydlinkování přemítám, kolik by asi ty podělaný ponožky musely stát, aby byly jen „normální“. Aby se nepáraly. Aby neměly na boku chuchvalec jak od štupovačky. Aby nepadaly. Aby neškrtily. Aby nebarvily umývadlo (drhnu ho již kartáčkem). Za kolik má ponožky asi třeba taková manželka politika, za kolik modelka - „ou sorry, je mi to trapné, pane gynekologu, nohy do opěrek dám raději bosé, stydím se za své nové ponožky…“

      Myšlenky nabírají známých zoufalých i groteskních obrátek a můj pohled se víc a víc stáčí k otevřenému oknu koupelny. Knížka z páté třídy základní školy věnovaná Nejlepší střelkyni má stále svou pravdu. Vyždímaný raneček vypálil do otevřené popelnice stejně jako do černé desítky.

      Z umývadla vyberu naprskaná slova a dám je na papír. Zbytečný fejeton? Já vím. Jen si asi v podobě honoráře přeji mírnou kompenzaci, náplast. À propos, náplast. Také jste si všimli, že už nelepí, jako dřív?

 

 

Kontakt

Monika Pokorná tel: 607 07 4620 monika.poutnik@seznam.cz