Právě teď...

------------------------------------------------------------------------------------------

7. prosinec 2016

------------------------------------------------------------------------------------------

červen 2016

Zatracené náměstí

     Tolik opěvované a tolik zatracované. Milované i k nesnesení. Tolikrát propírané. Rakovnické náměstí.

     Dávalo nám radost. Legraci a setkávání. A zmrzlinu, elpíčka, usárnu, knížky... Byl-li při courání městem najednou chlad, stačilo zabočit do náměstí, tam je přece tepleji. Dokonce tam i méně prší. Bylo-li vám doma smutno, kvačili jste na náměstí. Nabídlo vám přátele a blízké. A kdybyste potřebovali z náměstí třeba do Šamotky, sedli jste ve stínu u spořitelny na mandelinku a jeli jste. Bez front, bez zácpy, bez smogu.

     Bez problémů totiž fungovalo naše náměstí mnoho let úplně normálně.

     Poslední dvacetiletí je plné výmluv, obcházení vyhlášek, dopravních značek a plné různých ALE... Ordinace byly praktičtější v bývalé budově KSČ, ale... Náměstí má vyhrazená parkovací místa, ale... Zásobování má svoje časy vymezené na dopravních značkách, ale...

Vybudovaly se nákladné pěší zóny, ale... Dopravní značky přikazují směr jízdy, ale... Přibyly kamery, ale... Máme strážníky, ale...

     Poslední léta totiž přinesla onu českou cochcárnu a společnost spíše působí jako svoloč a zběř. A pokud se tak zatraceně chová, musí nutně nastoupit tvrdá ruka zákona, vyhlášek, policie a soudu. Nebaví mě neustále prosit městskou policii, telefonovat, dojít až ke stížnosti a k ničemu nevedoucímu rozhovoru s bývalým starostou města.

     Nebaví mě věčně upozorňovat strážníky a jejich pomocníky, že – z náměstí řidiči vycouvávají pod okny radnice do Trojanovky, odjíždějí za dívčí školou parkem, přejíždějí přes prostředek náměstí, vyjíždějí zakázaným směrem ulicí Nádražní... Oni to totiž všechno moc dobře vědí. Do telefonu řeknou – přece nebudeme lidi otravovat pokutama, při míjení přestupku reagují – já jsem si nevšim (a vás by více potěšilo – já se podívám na záznam a piráta obešleme), a na sociální síti se dočtete, jak nad jízdou v pěší zóně a nebezpečně v protisměru „přimhouřili oko“.

      Nemá tedy už cenu řešit závory, parkovací automaty, vjezdy, výjezdy, zbytečné kamery, zničené pěší zóny a nedodržované zákazy. Na náměstí už není příjemně. Už zde nepotkáme přátele. Potkáme auta. Knihkupectví skončilo, usárnu už tu nekoupíme, elpíčka taky ne a Šamotka rovněž dávno vzala za své. Na všem jsme se tu podepsali, jen co je pravda.

      Vykašleme se tedy na všechno, nesnažme se, nebojujme. Dnes je trendem – přimhuřovat oči...

      Co na tom, že naši potomci už budou muset chodit jen se zavřenými. Že?

------------------------------------------------------------------------------------------

červen 2016

Pěšky do školy?

       Základka obležená auty. Šňůry bublajících motorů ji obtáčí, pestrobarevné kolony nabývají na intenzitě, a to v kteroukoli denní dobu, kromě víkendů, pozdního večera a noci. Provoz a množství každým rokem houstne a houstne, dětičky se přivážejí a odvážejí. A přivážejí a odvážejí.  

       Množství vozů u školy, před pár lety, leda snad v době třídních schůzek. I když, dříve i na rodičáky chodili naši pěšky. Jistě namítnete, že současní rodiče ale jedou ze zaměstnání ve městě domů na vesnici. Autem. Nu, a já namítnu, že dřív jsme měli školu v každé vesnici. Ba i vísce. Dnes jsou ze škol opuštěné chátrající budovy a ze školiček obchody, hospody, u kterých se divíme, jak se tam ty děti mohly vejít a jak se vůbec mohly něčemu naučit bez interaktivní tabule. A což kdybychom si ještě navíc uvědomili, jaké osobnosti z takových malotřídek vzešly. A jak, na rozdíl od těch dnešních interaktivních, uměly správně číst a psát.   

      Za vzděláním tříd měšťanských pak už mnohde žáci museli do vesnic větších. Jak? No pěšky, jak jinak. Vzpomínají mnohakilometrových štrek, vzpomínají odchodů a návratů za tmy.

      Namítnete, že nebyl provoz a děti že nemohlo srazit auto. A já namítnu, že se mohly setkat s bachyní, bleskem, úchylným člověkem, divokým psem, rojem včel, či jen obyčejně omdlít z vedra nebo uklouznout na náledí a zlomit si nohu. Hádám, že mobilem si pomoc nepřivolávaly.      

      Na jídlo se zastavily u příbuzných a žízeň zahnaly hruškou či šťovíkem. Dnes si ovšem budou diktovat, co z několika chodů je pro ně vhodné ve školní jídelně. A na žízeň mají barevné tlamolepy plné éček.  

      Papáníčko i bumbáníčko na ně hned čeká v přistaveném automobilu. Neudělají krok navíc. Nepoznají borovou šišku. Až ji budou potřebovat do úkolu, vygůglí si ji. Na co by se hýbaly přirozeným pohybem. Komu nestačí tělocvik, tomu rodiče zařídí drahý hokej. Na co by cestou od vsi ke vsi třeba ráno tetě vzaly zařízlého králíka a odpoledne přinesly nákup. Na paže zajdou do posilovny.

       Dnešní babičky rozvážejí svá vnoučata i v rámci města. Autem. Aby náhodou bumbrlíček nestál půl hodiny před školou, než by odvedla druhého k jiné budově. Samy už babičky zapomněly, co legrace se užilo právě před otevřením dveří. A proč by si žáčci po vyučování povídali chvilku před školou? Řeknou si to přece na fejsu. K čemu by se normálně vydýchávali, zasmáli se a hrou by jim utekla cesta? Na hraní mají xboxy a umělohmotné koníky s modrými hřívami. Na přirozený rozvoj mají dětského psychologa a na smích - antidepresiva.

      Tak jen tak dál.

      Cesty návratu se ale někdy už nalézt nedají...

------------------------------------------------------------------------------------------

26. duben 2016

Připravujeme…

Oba díly titulu Když se v Rakovníku řekne… se v době svého vydání (2008, 2010) setkaly s velikým zájmem čtenářů. V současnosti již nejsou dostupné, a protože poptávka po nich stále trvá, je v plánu vydavatelství jejich další dotisk. Stane se tak pravděpodobně na podzim letošního roku, v lehce vylepšené verzi (technologie se přece jen za osm let změnily). Obsah - text - zůstane beze změn, u obrazové přílohy proběhnou „kosmetické“ úpravy.

Co je však změnou nejpodstatnější? Oba díly vyjdou  současně v jednom svazku.

Již dnes vám představujeme obálku…

Je libo vyzdvihnouti Vaši firmu?

Každá vkusná reklama - svoje vhodné místo má.

I Vy, známí, též ji mějte. S uvedením neváhejte.

V knize pěkné, hojně čtené

pozitivy vybavené -

Tu, jež každý dnes chce míti.

Považte,  

tak právě v té –

Slogan Váš se může skvíti!

Hleďme, v knize. Na stálo!

A copak že by to stálo?

Vše Vám rádi zodpovíme,

proto se nezdráhejte zvoniti na telefonním čísle 607 07 4620 či bez okolků pište na adresu e-mailovou jirka.poutnik@seznam.cz.

Vězte –

KNIHU

- vnuk i pravnuk po letech stále otvírá.

Při čtení vizitky – v úctě děda svého vzpomíná!

------------------------------------------------------------------------------------------

18. březen 2016

Právě teď vychází nová kniha Babičko-český slovník. A věřte - je na co se těšit...

------------------------------------------------------------------------------------------

16. březen 2016

Koulelo se, koulelo

Pevně věřím, že si jednou řeknou naši budoucí potomci. Já zatím jen můžu tiše trpět a čekat, kdy se konečně dokoulí. A nejedná se o červené jablíčko, to mi věřte. Jednou si ti naši potomci určitě řeknou - to byla ale doba pitomá, kdy se pořád jen koulelo a koulovalo.
Snad to začal ten „chlap s gulama“, snad už to někde slyšel a jen to papouškoval. Přesto myslím, že ty své měl téměř stejné jako každý druhý chlap, v jeho případě z těch horších. Uplynulo pár let a už je má všechno a všichni. Koncert, sportovní utkání, oběd, filmy, naladěný nástroj, automobily... I ženy. A kdo je nemá, není in, není v pořádku, je něco méněcenného.
Zatímco my jsme kouli znali jen z hodin matematiky a tělesné výchovy, gulu jsme si spojili vždycky jen s kanalizací a odpadem, a zatímco nám stačily „grády“ nebo „plnej céres“, dnes to všechno, co má koule, jede plnými koulemi vpřed.
Jenže - ony to zas až takové medicinbaly nejsou, že pánové? A když už jsou, ovšem když jimi mlátí kýla tak, že by se za ně jeden mohl pověsit do průvanu, pak to tutově není onen udatník „koulař“ dnešního pojetí, ale člověk poměrně citlivý.
Ne že by muži kdy v dějinách byli bůhvíčím. Ale přece jen se našli tací, kterých je nutno si považovat. Vynálezci, umělci, politici... Nechce se mi však věřit, že by Bedřich Smetana pronesl, že jeho výkon dnes neměl koule, či Tyrš, že do dnešní tělocvičné soustavy nedal koule, nebo Štefánik, že by ohodnotil Beneše jako chlapa bez gulí. Myslím, že tito pánové používali k umocnění své mužnosti a významu úplně jinou mluvu a především - úplně jiný tělesný orgán.
Nemluvě rovněž o poznatku z geometrie, a sice že koule je hlavně po všech stránkách velmi symetrická. Ale zkuste těm stvořením vysvětlovat, že jejich výkon neměl ne koule, ale elipsoidy. Nabyli by určitě dojmu, že nemají správně vyvinutý mozek. Ne varlata. Mozek.
Jistá rakovnická autorka ve své knížce zmiňuje dávné české rčení o lesknutí se jak psí kulky. Jak daleko je od psích kulek ke koulím? Věřte, panáčkové, nikterak. Jen celé to velké koulení dokazuje, jak slovní zásoba hloupne a kam jsme dospěli ve vyjadřování a inteligenci. Holt na hrubý pytel - hrubé koule.

------------------------------------------------------------------------------------------

4. březen 2016

Pomůžeme Berounce?

Jaromír Tupý

Hitler - chtěl ovládnout svět, měl v úmyslu pokořit Berounku a přehradit jí cestu. Svět se vzbouřil a samozvaný vládce neuspěl!

Komunisti - snad ve všem se pokoušeli napodobovat Hitlera: také chtěli ovládnout svět, chtěli být ale ještě mocnější než on, a tak chtěli poroučet větru a dešti, obraceli tok řek, učili kozla produkovat mléko, také chtěli pokořit Berounku. Příroda odolala a lidstvo také!

21. století - megalomanští šílenci ve snaze vstoupit do dějin se vzbudili ze své vlastní neschopnosti a vrací se ke zrůdným myšlenkám a nápadům svých předchůdců: vysokou hrází chtějí přehradit a pokořit Berounku na její tisícileté cestě, pod vodou chtějí utopit jedno z nejkrásnějších míst v povodí této nádherné řeky, vyhnat obyvatele z jejich rodných míst. Nejsou schopni odstranit příčiny, které čas od času Berounku podráždí, ona ukáže svoji sílu, vzbouří se a varuje.

Berounka ve svém tisíciletém životě  pomáhala a stále pomáhá lidem ve svém okolí a nastává čas, abychom jí tuto pomoc oplatili - nedovolme, aby byly naplněny zrůdné plány lidí, kteří nedokáží domyslet důsledky svého počínání a s absencí zodpovědnosti vědomě zničit kus krásné přírody a negativně tím ovlivnit  životy tisíců lidí.

------------------------------------------------------------------------------------------

2. březen 2016

ROZHODNÉ NE PŘEHRADĚ!

------------------------------------------------------------------------------------------

26. únor 2016

Brbly, brbly, brbly

      Jsme nevděční, závistiví a věčně naštvaní. Jsme škodolibí, nešťastní a věčně nabručení. Jsme nespokojení, smutní a stále na něco nadáváme. Mentalita našeho národa - brblat, remcat, mračit se. Snáze si vzpomeneme na to, co nás potkalo špatného než dobrého. Mysl spíše uchová křivdu než pochvalu. V paměti více uložíme zážitky negativní než pozitivní.

      Od dětství nás formuje okolí. Ať už děda, neustále bručící u okna, kdo jak projel zbytečně rychle, který komín více čoudí nebo čí haranti jsou jak zlobiví. Otec, komentující každého, jistě špatného, řemeslníka, nebo učitelka, kárající za kdejakou malichernost. S prvním zaměstnáním vidíme lajdáctví, podrazy či nedostatky v organizaci, se vstupem do života zase horory v byrokracii, špatné služby, faleš v přátelství. A závist, zlobu, vztek a - infarkty myokardu a žlučové kameny.

      Ne že by jiné státy neměly žlučníkáře. Ale jejich nátura je už na první pohled odlišná, stejně jako přístup k pozitivismu a negativismu. Doporučovaná odpověď na otázku „Jak se máte?“ - „Dobře, nikdy jsem se neměl líp“ opravdu druhého otráví či donutí k pochybám o duševním zdraví odpovídajícího. V jiné zemi by však prostá odpověď „Dobře“ vyvolala údiv, co že s dotyčným je, neboť „dobře“ jim prostě nestačí. „Mám se naprosto výborně, je krásný den, protože jsem měl skvělý oběd a ráno jsem si perfektně zaplaval.“ Jenže my si perfektně nezaplavali, protože jsme vyspávali bůhvíco, pak jsme byli obyčejně líní, bazén navíc nemáme (ale soused jo, jak to?), a lézt do té špinavé řeky? A navíc ještě k ní snad dojít, ne?

        Nám totiž vůbec nedochází, jak jsme šťastní, že máme zdravé nohy, že k té řece opravdu můžeme ještě dojít, jak nejsme sami, protože někdo se nabízel, že by šel s námi, jak jsme bohatí, protože se pak můžeme vrátit domů, kde je teplo, světlo a něco k jídlu, a jak jsme spokojení, když si klidně večer můžeme vzít rybářský prut nebo stojan a barvy nebo foťák nebo psa a jít k té vodě zase.

      Vůbec si neuvědomujeme, že řešit je potřeba jen věci vážné a nespravedlivé, ale jinak - se máme dobře.

      Ale ne, určitě nemáme, viďte. Určitě jsme zlostní a nespokojení právem a určitě je naprosto všechno špatně. A když už jó nevíme po čem sáhnout, je tu osvědčené počasí. Tutově je špatně, že mrzne či naopak nemrzne, zkritizujeme déšť, že si dovolil padat nebo  nepadat, slunce, že hřeje málo nebo moc... Ve dne je prostě hrozně, a v noci, považte tu troufalost, je ještě ke všemu tma. A brbly, brbly, brbly.   

Externí odkazy:

www.spisovatele.cz/monika-pokorna

cs.wikipedia.org/wiki/Monika_Pokorn%C3%A1

Podporujeme:

petronilahausildova.myportfolio.com/